Itálie: Vzpomínka na Řím
Sice s téměř ročním spožděním, ale konečně jsem se dostala k tomu, abych zde napsala něco o naší první návštěvě Říma. A to je co říct, jelikož se k tomu kopu "pouhé" tři měsíce. A jelikož ve svém volném čase jsem prokrastinátor roku, věděla jsem, že pokud to nenapíši teď, tak už nikdy.
A kde jinde začít než na letišti? Co se týká plánování cesty, snažili jsme se najít co nejlevnější letenky, což díky tomu, že jsme se rozhodovali na poslední chvíli (asi měsíc před odletem) a navíc s termínem v červnu, nebyl vůbec jednoduchý úkol. Nakonec jsme našli letenky přibližně za 3000 kč.
Po dvouhodinovém čekání na letišti, snídani na lavičce před terminálem a pořízení pár předodletových selfie na Instax, nastala nejhorší část - samotná cesta.
I když jsem dříve sem tam někam letěla, včetně víc jak desetihodinového letu do USA a zpět, a podotýkám, že jsem s tím nikdy neměla problém, tentokrát se moje tělo rozhodlo na cestu reagovat dost neochotně. Hned, jak se letadlo odlepilo od země, cítila jsem strašný tlak v hlavě a bolest, jako bych měla v hlavě veliký střep. Nakonec jsem usnula Radkovi na rameni, což by se zdálo být skvělým nápadem, ale jelikož do Říma je dolet cca 2 hodiny, za chvilku jsem se probudila s ještě větší bolestí a navíc do 40ti stupňového vedra.
Z letiště jsme se dostali celkem rychle - tím mám samozřejmě na mysli převzetí kufrů a cestu ke vchodu. Tam jsme si samozřejmě potřebovali zajistit dopravu z Fiumicina do centra Říma, což je cesta přibližně na 30-45 minut. Po přeprání automatu na jízdné a srovnání se s prvotním šokem, že je v Itálii o 10 stupňů tepleji než v Praze, jsme již frčeli celkem moderním vlakem směr provizorní bydliště. To se nacházelo nedaleko vlaku, což byl samozřejmě můj úmysl při jeho hledání - příznivá cena,kousek od centra a MHD. To jsem ale netušila že je hotel na kopci, při jehož zdolávání s kufry, jsme si připadali jako kamzíci, co lezou na Milešovku.
Hned jak jsme se ubytovali, což obnášelo odhození tašek na postel, toaletu, pohled z balkonu na věže Vatikánu a mírný šok z Panny Marie, která na nás káravým pohledem hleděla ze stěny nad čelem postele, jsme vyrazili z šíleného kopce dolů do centra.
S radostí jsem přitom zjistila, že toto město je přesně takové, jak jsem si představovala - plné koček, útulných uliček, květin, vůní, motorek a skútrů. První místo, kam nás naše zatím nebolavé nohy nesly, byl samozřejmě Vatikán a svatopeterské náměstí. Oproti mé představě, že zde bude hlava na hlavě mne překvapilo, že po celou dobu co jsme v Římě strávili (a že jsme přes Vatikán za ty dva a půl dne prošli asi 10x), nebyly tu hromady lidí. Jinak tomu nejspíš bylo den po našem odjezdu, kdy Pappa Francesco uděloval audience. Mimochodem papež je v tomto městě něco, jako rocková hvězda, koupíte tu s jeho portrétem cokoliv - hrnky, trička, tužky, placky, růženec, kalendář, pohlednici, šňůru na klíče apod.
Další zastávkou, ke které se dostanete také snadno, jelikož k ní míří všechny Vatikánské cesty je Castel Sant´Angelo. Dovnitř jsme sice nešli, ale pohled na tuto majestátní stavbu nás i tak okouzlil. Co nás ale na tomto místě zaujalo ještě víc, byl Andělský most, který překračuje řeku Tiber a vede Vás dále do centra. Sochy na mostě byly krásné, všude posedávali rackové a pokaždé, když jsme na tomto mostě stáli, vystupoval zde nějáký pouliční umělec. Pod mostem se nacházelo nábřeží, které jsem hned překřtila na "římskou Náplavku", jelikož zde byla nalepená jedna restaurace vedle druhé". Což jsme hned první večer otestovali a dali si zde skvělou pizzu, těstoviny, capresse a víno, při čemž nám asistovala nutrie, která vylezla z Tiberu a žebrala o zbytky.
Druhý den po probuzení jsme se vydali opět do centra ( ano zase přes Vatikán, protože ubytování bylo sice blízko centra, ale spíše vzdušnou čarou - jediná cesta do zbytku města totiž vedla oklikou, přes již zmiňovaný Vatikán). Jelikož mne pořád bolela hlava a ani "italský ibáč" už nezabíral, koupil mi Radek slaměný klobouk, aby slunce nenapáchalo ještě více škody. Proto jsem si v malých uličkách, které vedly na Piazza Navona připadala jako filmová hvězda ( jen bez toho pověstného šmrncu). Z Piazza Navona, kde se nacházelo hodně restaurací, obchůdků a pouličních prodejců, jsme se propletli od fontány čtyř řek až k nejznámější fontáně na světě a to k fontáně Di Trevi.
Zde to vypadalo jako na koncertě Justina Biebera - hromada lidí, jeden křičí přes druhého, blesky foťáků se odrážejí od mramoru, že to vidíte i ve dne a policisté, kteří jsou všude kolem, aby umělecké dílo hlídali, jen rezignovaně pískají na píšťalky ( bez sebemenšího účinku). Šup, rychlá fotka a utíkali jsme z tohoto pekla až se nám za patami prášilo. Procházky jsme samozřejmě prokládali zastávkami na Gelato - kdybych tu žila, nejím nic jiného a vážím 150 kg, protože je to zkrátka geniální.
Ještě před tímto zážitkem jsme totiž absolovovali další tlačenici a to v Sixtinské kapli, kam jsme se po x hodinovém pochodu krásnými galeriemi ( ne, nejde to zkratkou, vážně to musíte projít) dostali, zjistili že je to sice pěkné,ale na zadek si z toho nesedneme a utíkali jít. Nehledě na převlékání.
Pokud si myslíte, že jsme blázni, co potřebují jít s trendy a proto se 3x denně převlékají, jste na omylu. Když jsme se na tento výlet připravovali, dočetla jsem se, že pokud jdete do Sixtinské kaple, nevpustí vás garda, pokud budete mít krátké kalhoty a odhalená ramena, takže jsme se poctivě převlékly na toaletách, těsně před vstupem. Zpocení jak prasátka jsme vstoupili a zjistili že jsou zde samí polonazí lidé a gardu to nechává absolutně v klidu. ( Terezo příště nevěř tomu, co se píše na netu).
Dalším cílem bylo samozřejmě Colosseum a Forum Romanum. Na Colosseum jsem se moc těšila a tak jsem k němu běžela jak zběsilá (ano zbrklost se nevyplácí, jak uvidíte). Vstupy do míst, která jsme chtěli navštívit, jsme si totiž koupili přes internet již v Praze, abychom se vyhnuli frontám a také něco ušetřili. To se týkalo i těchto dvou památek na které jme měli jednodenní vstup. Tak to alespoň stálo na objednávce i vstupence, kterou jsme si před Forem vyzvedli. To jsme ale netušili že se jedná pouze o jednorázový vstup. Já se bála fronty u Colossea, které bylo otevřené jen do pěti hodin a tak s tím, že se ještě vrátíme, jsme Forum Romanum proběhli celkem rychle. U amfiteatru byla sice fronta,ale utíkala nad očekávání rychle. Uvnitř amfiteátru na nás dolehla úžasná atmosféra a hned jsem si připadala jako Russel Crowe v Gladiátorovi. Radek sice řekl že mu prostor připadá malý,ale však víme jak jsou na tom muži s odhady velikosti. Uvnitř se mi také líbil dostatek cedulí s historickými fakty o stavbě a provozu Colossea ve starověku a tak jsem nejen oprášila angličtinu, ale také jsem mohla být chytrá jak radio a všem doma vykládala informace, které jsou obecně známé (jen já se cítila jako bych objevila Ameriku).
Po přibližně hodinové procházce po amfiteátru a hromadě fotek - mimochodem milí a ochotní lidé existují, jedna milá slečna nás vyfotila na Instax spolu, když viděla jak s tím zápolíme a to jsme se jí ani neprosili, jsme se optimisticky vydali zpět k Foru Romanu. Tam ovšem dorazil, již výše avizovaný, šok, že se jedná jen o jednorázovou vstupenku a my se již dovnitř podruhé nedostaneme. Myslím si že až budeme staří a vrásčití, Radek mi to opět rád připomene - což znamená že do Říma musíme ještě zavítat, abych mu to vynahradila. (Těšil se na Forum Romanum asi nejvíc z celého Říma).
Večer jsme opět povečeřeli na " náplavce", tentokrát smažené rybky s hranolky a Aperol. Po cestě jsme si ještě koupili víno do hotelu a nějáké dobrůtky,ale hned jak se za námi zabouchly dveře hotelového pokoje, oblečení jsme usnuli jak mimina. (Aneb romantika musí být).
Jako vše skvělé nám samozřejmě náš dvou a půl denní výlet strašně utekl a proto nám to přišlo jako pár minut mezi nástupem do letadla v Praze v zataženém počasí a mezi naším výstupem tamtéž, s opálenými tvářemi a v mém případě asi úpalem. Myslím si, že se ale do Říma ještě určitě vrátíme, protože jsem se beznadějně zamilovala.
A kde jinde začít než na letišti? Co se týká plánování cesty, snažili jsme se najít co nejlevnější letenky, což díky tomu, že jsme se rozhodovali na poslední chvíli (asi měsíc před odletem) a navíc s termínem v červnu, nebyl vůbec jednoduchý úkol. Nakonec jsme našli letenky přibližně za 3000 kč.
Po dvouhodinovém čekání na letišti, snídani na lavičce před terminálem a pořízení pár předodletových selfie na Instax, nastala nejhorší část - samotná cesta.
I když jsem dříve sem tam někam letěla, včetně víc jak desetihodinového letu do USA a zpět, a podotýkám, že jsem s tím nikdy neměla problém, tentokrát se moje tělo rozhodlo na cestu reagovat dost neochotně. Hned, jak se letadlo odlepilo od země, cítila jsem strašný tlak v hlavě a bolest, jako bych měla v hlavě veliký střep. Nakonec jsem usnula Radkovi na rameni, což by se zdálo být skvělým nápadem, ale jelikož do Říma je dolet cca 2 hodiny, za chvilku jsem se probudila s ještě větší bolestí a navíc do 40ti stupňového vedra.
Z letiště jsme se dostali celkem rychle - tím mám samozřejmě na mysli převzetí kufrů a cestu ke vchodu. Tam jsme si samozřejmě potřebovali zajistit dopravu z Fiumicina do centra Říma, což je cesta přibližně na 30-45 minut. Po přeprání automatu na jízdné a srovnání se s prvotním šokem, že je v Itálii o 10 stupňů tepleji než v Praze, jsme již frčeli celkem moderním vlakem směr provizorní bydliště. To se nacházelo nedaleko vlaku, což byl samozřejmě můj úmysl při jeho hledání - příznivá cena,kousek od centra a MHD. To jsem ale netušila že je hotel na kopci, při jehož zdolávání s kufry, jsme si připadali jako kamzíci, co lezou na Milešovku.
Hned jak jsme se ubytovali, což obnášelo odhození tašek na postel, toaletu, pohled z balkonu na věže Vatikánu a mírný šok z Panny Marie, která na nás káravým pohledem hleděla ze stěny nad čelem postele, jsme vyrazili z šíleného kopce dolů do centra.
S radostí jsem přitom zjistila, že toto město je přesně takové, jak jsem si představovala - plné koček, útulných uliček, květin, vůní, motorek a skútrů. První místo, kam nás naše zatím nebolavé nohy nesly, byl samozřejmě Vatikán a svatopeterské náměstí. Oproti mé představě, že zde bude hlava na hlavě mne překvapilo, že po celou dobu co jsme v Římě strávili (a že jsme přes Vatikán za ty dva a půl dne prošli asi 10x), nebyly tu hromady lidí. Jinak tomu nejspíš bylo den po našem odjezdu, kdy Pappa Francesco uděloval audience. Mimochodem papež je v tomto městě něco, jako rocková hvězda, koupíte tu s jeho portrétem cokoliv - hrnky, trička, tužky, placky, růženec, kalendář, pohlednici, šňůru na klíče apod.
Druhý den po probuzení jsme se vydali opět do centra ( ano zase přes Vatikán, protože ubytování bylo sice blízko centra, ale spíše vzdušnou čarou - jediná cesta do zbytku města totiž vedla oklikou, přes již zmiňovaný Vatikán). Jelikož mne pořád bolela hlava a ani "italský ibáč" už nezabíral, koupil mi Radek slaměný klobouk, aby slunce nenapáchalo ještě více škody. Proto jsem si v malých uličkách, které vedly na Piazza Navona připadala jako filmová hvězda ( jen bez toho pověstného šmrncu). Z Piazza Navona, kde se nacházelo hodně restaurací, obchůdků a pouličních prodejců, jsme se propletli od fontány čtyř řek až k nejznámější fontáně na světě a to k fontáně Di Trevi.
Zde to vypadalo jako na koncertě Justina Biebera - hromada lidí, jeden křičí přes druhého, blesky foťáků se odrážejí od mramoru, že to vidíte i ve dne a policisté, kteří jsou všude kolem, aby umělecké dílo hlídali, jen rezignovaně pískají na píšťalky ( bez sebemenšího účinku). Šup, rychlá fotka a utíkali jsme z tohoto pekla až se nám za patami prášilo. Procházky jsme samozřejmě prokládali zastávkami na Gelato - kdybych tu žila, nejím nic jiného a vážím 150 kg, protože je to zkrátka geniální.
Ještě před tímto zážitkem jsme totiž absolovovali další tlačenici a to v Sixtinské kapli, kam jsme se po x hodinovém pochodu krásnými galeriemi ( ne, nejde to zkratkou, vážně to musíte projít) dostali, zjistili že je to sice pěkné,ale na zadek si z toho nesedneme a utíkali jít. Nehledě na převlékání.
Pokud si myslíte, že jsme blázni, co potřebují jít s trendy a proto se 3x denně převlékají, jste na omylu. Když jsme se na tento výlet připravovali, dočetla jsem se, že pokud jdete do Sixtinské kaple, nevpustí vás garda, pokud budete mít krátké kalhoty a odhalená ramena, takže jsme se poctivě převlékly na toaletách, těsně před vstupem. Zpocení jak prasátka jsme vstoupili a zjistili že jsou zde samí polonazí lidé a gardu to nechává absolutně v klidu. ( Terezo příště nevěř tomu, co se píše na netu).
Dalším cílem bylo samozřejmě Colosseum a Forum Romanum. Na Colosseum jsem se moc těšila a tak jsem k němu běžela jak zběsilá (ano zbrklost se nevyplácí, jak uvidíte). Vstupy do míst, která jsme chtěli navštívit, jsme si totiž koupili přes internet již v Praze, abychom se vyhnuli frontám a také něco ušetřili. To se týkalo i těchto dvou památek na které jme měli jednodenní vstup. Tak to alespoň stálo na objednávce i vstupence, kterou jsme si před Forem vyzvedli. To jsme ale netušili že se jedná pouze o jednorázový vstup. Já se bála fronty u Colossea, které bylo otevřené jen do pěti hodin a tak s tím, že se ještě vrátíme, jsme Forum Romanum proběhli celkem rychle. U amfiteatru byla sice fronta,ale utíkala nad očekávání rychle. Uvnitř amfiteátru na nás dolehla úžasná atmosféra a hned jsem si připadala jako Russel Crowe v Gladiátorovi. Radek sice řekl že mu prostor připadá malý,ale však víme jak jsou na tom muži s odhady velikosti. Uvnitř se mi také líbil dostatek cedulí s historickými fakty o stavbě a provozu Colossea ve starověku a tak jsem nejen oprášila angličtinu, ale také jsem mohla být chytrá jak radio a všem doma vykládala informace, které jsou obecně známé (jen já se cítila jako bych objevila Ameriku).
Po přibližně hodinové procházce po amfiteátru a hromadě fotek - mimochodem milí a ochotní lidé existují, jedna milá slečna nás vyfotila na Instax spolu, když viděla jak s tím zápolíme a to jsme se jí ani neprosili, jsme se optimisticky vydali zpět k Foru Romanu. Tam ovšem dorazil, již výše avizovaný, šok, že se jedná jen o jednorázovou vstupenku a my se již dovnitř podruhé nedostaneme. Myslím si že až budeme staří a vrásčití, Radek mi to opět rád připomene - což znamená že do Říma musíme ještě zavítat, abych mu to vynahradila. (Těšil se na Forum Romanum asi nejvíc z celého Říma).
Večer jsme opět povečeřeli na " náplavce", tentokrát smažené rybky s hranolky a Aperol. Po cestě jsme si ještě koupili víno do hotelu a nějáké dobrůtky,ale hned jak se za námi zabouchly dveře hotelového pokoje, oblečení jsme usnuli jak mimina. (Aneb romantika musí být).
Jako vše skvělé nám samozřejmě náš dvou a půl denní výlet strašně utekl a proto nám to přišlo jako pár minut mezi nástupem do letadla v Praze v zataženém počasí a mezi naším výstupem tamtéž, s opálenými tvářemi a v mém případě asi úpalem. Myslím si, že se ale do Říma ještě určitě vrátíme, protože jsem se beznadějně zamilovala.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za Váš názor. ThereskaL :-)